Běh

Běhání je pro mě už dávno víc než jen sport. Začal jsem s ním asi ve dvanácti letech, kdy jsem poprvé nazul běžecké boty a vyrazil ven jen tak – pro radost, z pohybu, z pocitu svobody. Krátce nato přišel orientační běh, který mě nejen fyzicky posunul dál, ale především mě naučil něco, co si nesu dodnes – že běh není jen o rychlosti nebo vzdálenosti. Je to o soustředění, schopnosti rozhodovat se v terénu, adaptovat se, najít cestu, i když na první pohled žádná nevede. S postupem času se z běhu stal můj únik i kotva. Běhám, když se potřebuji odreagovat, když chci být sám se sebou, když potřebuju na něco přijít. Je to způsob, jak se pročistit – tělo i mysl. Některé běhy jsou lehké a euforické, jiné těžké a bolavé, ale všechny mi něco dají. Naučily mě, že i když to někdy bolí, stačí pokračovat – krok za krokem – a nakonec se člověk dostane dál, než si myslel, že může. Teď se chystám na svůj druhý půlmaraton. První jsem běžel s nadšením, ale i s obavami – co když to nezvládnu, co když selžu? Jenže právě ten strach mě posunul. Uvědomil jsem si, že běh není jen o výkonu nebo čase, ale hlavně o vnitřním růstu. Na trati člověk bojuje hlavně sám se sebou. A když doběhne, není to jen vítězství nad kilometry, ale i nad vlastními pochybnostmi. Na ten druhý půlmaraton se těším jinak. Už vím, co mě čeká. Znám tu bolest i tu radost. A i když to pořád bude výzva, tentokrát běžím s větším klidem – s respektem, ale i s vědomím, že běžím, protože můžu. Protože mě to baví. Protože běhání je prostě součástí mě.