4. DĚLOSTŘELECTVO
Jestliže kulomety donutily vojáky zalézat do země, bylo to dělostřelectvo, které je tam pohřbívalo. Vojáci v 1. světové válce se nebáli ani tak kulky jako spíš toho, že je roztrhá neviditelný granát vypálený z deseti kilometrů. Dělostřelectvo bylo brutální, hlasité a ovládalo celé bojiště.
4.1 DĚLA
-
Canon de 75 mm modéle (Francie): Dělo bylo pýchou Francie. V čem byl ten zázrak - mělo hydropneumatickou brzdu. To znamenalo, že když dělo vystřelilo, hlaveň cukla dozadu, ale kola zůstala přibitá na místě. Hlaveň se pak sama vrátila do původní polohy a mohlo se hned pálit znovu.
-
Tlustá Berta (Německo): Zatímco Francouzi měli rychlá a lehká děla, Němci věděli, že budou muset dobývat belgické a francouzské pevnosti. Proto tajně vyvinuli monstrum, houfnici M-Gerät, které vojáci neřekli jinak než Tlustá Berta (údajně podle manželky výrobce Gustava Kruppa).
-
Pařížské dělo (Německo): Zbraň spíš psychologická než destruktivní. Němci chtěli zasáhnout Paříž, ale byli od ní přes 120 km daleko. Tak postavili dělo s extrémně dlouhou hlavní. V praxi mělo dělo vystřelit granát až do stratosféry, aby doletělo tak daleko, že by dopadlo na Paříž. Lidé si mysleli, že je bombardují neviditelné vzducholodě, protože neslyšeli výstřely. Z vojenského hlediska to bylo nepřesné, ale jako nástroj teroru to fungovalo dokonale.