Navzdory rychlému rozvoji sportovní vědy se v oblasti tréninku vyskytuje mnoho mýtů tradující z generace na generaci, které komplikují praktickou aplikaci efektivních strategiích. Moderní literatura ukazuje, že řada populárních doporučení jsou zastaralé, nebo chybné. Vyvrácení těchto mýtů umožňuje vytvářet tréninkové plány efektivnější, jednodušší a lépe založené na principech svalové fyziologie. Mnoho tradičních mýtů se nezakládají na současných důkazech.
Jedním z nejrozšířenějších mýtů je představa, že hypertrofie vzniká díky mikrotrhlinám svalových vláken a jejich následné regeneraci. Tato hypotéza předpokládá, že poškození svalů vyvolává odezvu, která nastartuje růst nové silnější svalové tkáně. Schoenfeld (2021) ve své práci zdůrazňuje, že mechanické napětí působící na svalová vlákna během kontrakce je primárním faktorem stimulující adaptaci. Mikrotrhliny mohou být vedlejším produktem intenzivního tréninku, nikoli jeho nezbytnou podmínkou pro růst.
Oblíbená představa tvrdí, že více objemu se rovná více svalového růstu. Jenže současná data ukazují, že navyšování objemu není lineární. Henselmans [1] (2025) varuje, že nadměrný objem v jednom tréninku akumuluje systémovou únavu, která překračuje stimulaci svalů. Tento efekt lze označit jako objem, který již nepřináší další výhody, ale naopak zpomaluje regeneraci. Beardsley (2023) navíc ukazuje, že příliš vysoký objem může snižovat mechanické napětí, protože únava nás nutí snižovat intenzitu nebo zhoršovat techniku. Navyšování objemu tedy může být efektivní jen do určitého bodu.
Také se v dnešní době stále objevuje zastaralá myšlenka, že na růst svalů je nejlepší vysoký počet opakování s lehkou váhou, zatímco nízká opakování slouží výhradně pro rozvoj síly. Schoenfeld (2021) dokazuje, že hypertrofii lze dosáhnout lidně v rozmezí od 5 až do 30 opakování, pokud je dostatečné vysoké mechanické napětí a snaha úsilí, tedy blízkost k selhání. Avšak nízká opakování s vysokou intenzitou maximalizují mechanické napětí na jednotlivá vlákna, zatímco minimalizují únavu.
Pořád někdo považuje za nutnost pocítit bolavost (DOMS), jinak jsi „netrénoval dost“. Bolavost svalů po tréninku není ukazatel růstu. Je možné růst bez bolesti a být bolavý bez růstu. DOMS je pouze známka nezvyklé zátěže, ne její efektivity.
Populární myšlenka je, že je jedno, kolik odcvičíme sérií v jednom tréninku, pokud je týdenní objem práce dostatečný. Beardsley (2023, 2024) však poukazuje na to, že frekvence ovlivňuje kvalitu sérií, úroveň mechanického napětí a distribuci únavy. Meta-analýza od Pelland et al. Z roku 2024 zjistila 91% pravděpodobnost, že vyšší tréninková frekvence vede k většímu svalovému růstu. Výzkum konzistentně ukazuje, že tedy vyšší frekvence trénování svalu dodává lepší hypertrofickou odezvu než nízká frekvence se srovnatelným týdenním objemem. Tento přístup optimalizuje syntézu svalových bílkovin, která má omezenou dobu trvání, typicky 24–48 hodin po tréninku (Henselmans, 2023). Beardsley (2023) poznamenává, že zvýšená tréninková frekvence umožňuje efektivnější distribuci objemu a snižuje akumulaci únavy v jednotlivých trénincích.
Internet často propaguje „nejlepší“ tréninkový plán. Henselmans [2] (2025) ukazuje, že žádný plán sám o sobě nemá hypertrofickou výhodu, pokud jsou dodrženy faktory jako dostatečný minimální objem, vysoká intenzita, vysoká frekvence a dostatečná regenerace. Prakticky jakýkoliv tréninkový plán může pak fungovat.
Další mýtus říká, že krátké pauzy okolo 30-60 sekund jsou lepší pro růst svalů kvůli většímu metabolickému stresu. Ve skutečnosti jsou delší pauzy (2-4 minuty) efektivnější, protože umožní odpočinek a zvládnout větší váhu a kvalitu v dalších sériích.
Co se týče stravy, tak jeden z dalších problémů je mýtus o nutnosti nadměrného kalorického nadbytku. Sice je důležitý kalorický nadbytek pro regeneraci a výkon, ale příliš velký surplus už jen podporuje příbytek tuku a žádný bonusový svalový růst.